Ve vánku jsem uslyšel tichou prosbu…
Proč se zajímat o něco, co už zmizelo? Protože to tady svým způsobem stále je.
Když přemýšlíme o někdejším životě v našem regionu, objevujeme něco, co nás oslovuje. Může to být fortelnost, se kterou lidé pracovali, stavěli své domy, mosty, budovali zahrady. Jejich mosty, na rozdíl od těch nových, mnohdy nevzaly ani po vodně. Ještě významnější je však krása a jakási poezie, která je z jejich práce dodnes znát. Pracovali často celý den, v účinné kvalitě a nebyli při tom zpravidla ve stresu. U práce si také nejednou zpívali. Dokázali být při tom všem šťastní.
Byli daleko více pragmatičtí a odolní, než jsme my dnes. Museli takoví být, pokud chtěli v drsnějších podmínkách přežít. Měli totiž hluboce zakořeněný smysl pro vzájemnou podporu. Angažovali se v různých spolcích svých obcí a farností, mnohdy i v několika najednou. Podporovali vdovy, sirotky, ale třeba i turisty. I když velká část z nich neměla téměř žádné peníze navíc, bylo pro ně přirozené přispět na stavbu rozhledny, nebo přiložit ruku k dílu. A ono se jim to vracelo. Byli tak pevnou součástí místního společenství.
Skoro všichni i dnes máme potřebu patřit do nějaké komunity, něco smysluplného tvořit a být šťastní. Dnešní doba moc nepřeje vzájemnosti. Tlačí nás do izolace počítačů a umělých sociálních sítí. Ale my ať vědomě, či podvědomě toužíme po živém společenství lidí, spojenců pro život.
Někdy i krajina má schopnost motivovat lidi, aby od svých stereotypů trochu upustili. Stalo se Vám někdy něco podobného, co loni mně? Jel jsem po silnici z Uhelné do Vlčic. Přede mnou byl vidět mohutný, tajemný, sluncem po dešti ozářený masiv Hrubého Jeseníku, z levé strany uvozen Rychlebskými horami. Já jsem musel zastavit auto, protože jsem byl dojat tou nádherou. Tady žít! Co více vlastně mohu chtít? Připomněl jsem si, jak mě takové chvíle motivují k tomu, něco dobrého pro tento region dělat. A rozhodně s tím nejsem sám.
Jeden místní člověk si vzal před pár lety do péče velký starý kříž, chátrající na návrší nedaleko lázní nad Jeseníkem. Nejenže tuto památku o vlastní újmě a nákladech opravil, ale už se několik let vzorně stará i o celé její okolí. Je to hodně rozsáhlá práce. Vykácel pokroucené keře, vysadil stromy, pořádá občas akce, které pohladí nejen srdce, ale i chuťové buňky návštěvníků. Protože člověku, za kterým je spousta ušlechtilé a dobré práce, se špatně odmítá pomoc, a protože se jeho nadšení přenáší, zapojil do údržby kříže a jeho okolí spousty lidí. Proměna tohoto místa a její rozsah je zdánlivě malým zázrakem. Ale možná, že spíš něčím přirozeným. O své práci si začal vést kroniku. Dal jí název, který je současně i zdůvodněním, proč se pro svoji práci rozhodl. Zní: Ve vánku jsem uslyšel tichou prosbu…
Lidí, kteří ve vánku uslyšeli tichou prosbu a rozhodli se na ni reagovat skutkem, je ale daleko víc. Přitom to není tak dávno, možná jen něco přes dvacet let, co Jesenicko trpělo téměř vším, čím trpí všechny oblasti bývalých Sudet. Většina památek byla zpustlá, zarostlá nebo zbouraná. Jejich historie a příběhy téměř nikoho nezajímaly.Stejně tak zdejší obyvatele nezajímaly ani jiné věci v jejich okolí. Vlastně ani jejich obec a sousedy. Prostě, vykořeněné Sudety.
Možná tento přístup leckde stále převažuje, ale patrně se něco mění. Dávná minulost, nedávná minulost, současnost i budoucnost jsou zde přítomny stále a ne myslím tím jen zdi a půdorysy zbouraných domů, ani staré jabloně kdesi na stráních Rychlebských hor, spíše jakousi vůli k radostnému životu, která nikdy úplně nezmizí.
Za vydavatele Tomáš Hradil, Hnutí Brontosaurus Jeseníky.
