Úvodní slovo vydavatele

Jesenicko před sto lety a dnes

Svět, který popisuje tato kniha, působí téměř pohádkově: malá políčka a zahrady, ze
kterých se rodiny dokázaly téměř úplně uživit, bezodpadové domácnosti, hospody
i v těch nejodlehlejších samotách. V každé větší vsi továrnička, kino, ochotnický spolek.
I ve velmi malých osadách, jako byl například Jedlovec, který stál poměrně daleko
za Bílou Vodou, pulzoval i díky otevřeným státním hranicím čilý společenský život.

Jaký byl život před sto lety

Život byl těžší než dnes, ale v mnohém i pestřejší. Lidé k sobě měli často blíž – lidsky,
sousedsky, kamarádsky. Platilo, že co si neudělali, to neměli. Starali se o své obecní
chudé, invalidy a sirotky, protože tehdy zákonem platilo jejich domovské právo k obci
a postarat se o ně byla slušnost, i něco jako svatá povinnost. Lidé se naučili zvládnout
hodně věcí sami, ale i společně ve své komunitě a pro druhé – především pro rodinu
a sousedy. Věděli, že se jim to nějak vrátí – spolupráce a vzájemná podpora byly
přirozené a vedle hmotných výhod přinášely i radost a pocit hluboké sounáležitosti.
V každé obci fungovala řada spolků a většina lidí byla zapojena do několika z nich.
Velkou roli hrály i místní farnosti. Skoro každý k něčemu přispíval: pekly se buchty
na slavnosti, stavěly se kaple, sázely se ovocné stromy kolem cest, vznikaly turistické
přístřešky, chaty a rozhledny.
Pohostinnost byla přirozená – často i vůči neznámým pocestným.
To všechno společně vytvářelo hloubku vztahů mezi lidmi i ke krajině, kterou si
dnes jen těžko dokážeme představit. Je dobré alespoň to tušit a nezapomenout, že to
tak může mezi lidmi fungovat, abychom se tím mohli inspirovat i dnes.

Stinné stránky

Přes všechno to krásné ani někdejší svět nebyl ideální. Mezi lidmi byly často spory.
Majetek hrál velkou roli ve vztazích, protože zajišťoval jistoty přežití a společenské
postavení. Práce byla tvrdá, někdy vedla až k úplnému vyčerpání sil člověka, přitom
však byla běžnou součástí jeho každodenního života. Tyto skutečnosti však lidi učily
praktičnosti a někdy až pragmatismu. Dětská úmrtnost byla vysoká a lidé umírali
poměrně mladí, často na nemoci, které dnes považujeme za běžně léčitelné. Pokud
se někdo dožil vyššího věku, často zažil za svůj život minimálně dvě války, které de
cimovaly jeho živobytí, úrodu, kostelní zvony… a velmi často i životy.
A přesto – nebo možná právě proto – byla v těchto podmínkách mezi lidmi blízkost,
která se dnes těžko vytváří.
Paní Elisabeth Klammertová, rodačka ze zaniklé Hřibové, vzpomínala na hospo
dářskou krizi: „Moji strýcové byli ještě mladí a měli hlad. Maminka je někdy vzala
k nám na statek, když byl táta v práci. Celý den pracovali a ona jim za to dala najíst.
Když se táta vrátil, zlobil se, že je nemá živit.“
Zdálo se mi to tvrdé. Ale devadesátiletá paní Elisabeth dodala: „Oni si z toho nic
nedělali. Brali to tak, že kromě hladu není žádný důvod nebýt šťastní.“
Starý pan Langer z Vápenné vyprávěl, jak jeho předek kdysi o Vánocích ujížděl na
saních před vlky. V hlubokém sněhu táhli sáně dva koně a aby přežil, musel jednoho
obětovat. Vyvázl jen tak tak. Divoký příběh jako z knihy Jacka Londona – a přitom se
odehrál tady, na Jesenicku u sedla Na Pomezí.

Co si z toho vzít pro dnešek 

Materiálně se máme výrazně lépe než lidé tehdy, ale současně se méně setkáváme –
méně to umíme a máme k tomu i méně příležitostí. A něco nám proto chybí – i těm,
kdo si to třeba neuvědomují. Lidská blízkost a smysluplná činnost pro druhé patří
k důležitým zdrojům spokojenosti. Možná víc, než si připouštíme.
I proto vydáváme tyto knihy. I proto dnes opravujeme prameny, kapličky a kříže
a podporujeme v tom i další lidi. Sázíme ovocné stromy, aby z nich jednou mohli jíst
i lidé po nás. A také chodíme na Velkou pěší pouť za Jesenicko po jeho historických
poutních místech, která tím znovu ožívají, a my z toho také mnoho získáváme.
Zkrátka se učíme spolupracovat na věcech, které nám dávají smysl. A za ty roky,
vedle řady obtíží, se už mnohé podařilo. Ne všechno šlo hned jako po másle, ale
vznikla řada dobrých věcí. A mnoho lidí se tím inspirovalo a dělá podobné věci pro
druhé i pro krajinu.
A proto se nám tady, na Jesenicku, v mnoha případech vlastně dobře žije. Ne kvůli
hmotnému bohatství, kterého tu možná není tolik jako jinde ve vnitrozemí. A ani ne
jen kvůli kráse zdejší krajiny – byť ta hraje svoji velikou roli. Ale spíše díky těmto vě
cem, které nejsou na první pohled vidět. Když spolu lidé stráví svůj volný čas opravou
opuštěné kapličky, pramene nebo výsadbou ovocných stromů – něco podstatného se
tím změní. V nich, mezi nimi, i v krajině.
Pokud vás tato kniha inspiruje – byť jen trochu – má její vydání svůj veliký smysl.
Možná vás přivede nejen k pozoruhodným příběhům tohoto regionu a jeho zaniklých
osad, ale možná i k nějakému činu. Můžete třeba pozvat poutníka k jídlu nebo mu
nabídnout zázemí na cestě – vodu, odpočinek, možnost se umýt. Nebo si můžete vzít
do péče pramen nebo kapličku, bez nároku na odměnu a pochvalu. Každý podle svých
možností. Někdo málo, někdy víc.
Možná se o tom nikdo nedozví. A právě proto to má svoji velikou cenu.

Tomáš Hradil
Brontosaurus Slezsko, z. s.